U vojáka v Motole

Maturitní večírek č. 4 se konal v sympatickém klubu U vojáka dne 16. prosince 1994 u příležitosti kulatého, 2294. výdení (odvozeno od slova výročí) vzniku naší společné firmy s původním názvem 1.B. Ten bylo, pravda, nutné v průběhu dalších let hned několikrát změnit, a to vždy, když byla situace na trhu již déle neudržitelná a o naše logo se tvrdě rvala konkurence v podobě právě nastupující generace. Pravidelné změny názvu však měly své nepopiratelné výhody, neboť naše společnost s ručením velmi omezeným se dokázala stát za neuvěřitelně krátkou dobu mezi svými věřiteli natolik profláknutou, že přejmenování bylo často jedinou schůdnou cestou pro získání dalšího úvěru. Jistým zadostiučiněním nám může být i fakt, že tento v podstatě nepatrný administrativní úkon zabral naší dozorčí radě obvykle celé dva nejkrásnější měsíce v roce – červenec a august. (Pro méně bystré pionýry dodávám na vysvětlenou, že obsahem vámi právě dočtené pasáže byla skutečnost, že jsme každý rok postoupili do vyšší třídy.)

Přípravy celé monstrózní akce vypukly někdy na přelomu října a listopadu. (Úmyslně uvádím jména obou těchto měsíců, neboť s jejich rozlišováním jsou v našich končinách díky jistým petrohradským nepokojům z počátku století trochu problémy.) Místo konání naší valné hromady zajistila vedoucí pracovnice oddělení pro hlavní styk s veřejností s. Martina Housková („s.“ znamená samozřejmě „slečna“, vy staré struktury, taky myslíte hned na nejhorší!). Propagaci, tj. výrobu a distribuci reklamních letáčků si vzali na starost následující odpovědní pracovníci a externisté (pozor, neplést s extremisty – ty má u nás pod palcem pouze BIS!):

náš přední odborník v oboru počítačové grafiky Petr Sobotka – vytvoření původní (bezchybné) grafické podoby a textu;

 

jeden ze dvou generálních ředitelů tehdy ještě oficiálně nezaložené firmy TWO BEARS eseró Tomáš Hladík – vytištění pozvánek na barevné lejzrovce (podle vzoru mejkap – viz předloni vydaný „bezceler“ našeho knižního trhu nová Pravidla českého pravopisu);

 

dvě dobrovolně se angažující brigádnice Jarka Nováková a Martina Šťastná – konečná úprava (vystřižení a slepení lícové a rubové strany pozvánky);

 

sbor dobrovolníků – distribuce (česky: roznos).

I přes drobnější problémy právě v posledním zmíněném bodě – k někomu se pozvánka dostala pozdě (většinou vinou utajení nové adresy), k někomu pro jistotu vůbec a někteří, jako např. Kristýna Filipová-Plháková, ji díky její barevnosti pokládali patrně za reklamu a vyhodili ji bez čtení – se nás nakonec sešlo neuvěřitelných   t ř i c e t   plus Filip s Vlastou.

K Vojákovi jsem dorazil někdy kolem půl sedmé, tj. zhruba půl hodiny po oficiálně stanoveném neoficiálním zahájení. V klubu panovala skvělá atmosféra. Barman roznášel každému to, co jeho hrdlo, játra a ledviny ráčily, a tuším, že Martina Housková s kolektivem pečovala pro změnu o žaludek. Výsledek jejích snah ovšem nemohu podrobit pozitivní konstruktivní kritice, neboť v době, kdy jsem se o něj začal zajímat, již nebylo co kritizovat.

V opačném koutě místnosti se mezitím vytvořil jakýsi neformální matematicko-filosofický kroužek, v němž Tomáš Hladík vysvětloval poněkud vyděšené Katce Mallotové základní vlastnosti relací na příkladu lásky: Láska není (bohužel) symetrická, neboť z A miluje B neplyne, že B miluje A, ale není (naštěstí) ani antisymetrická, protože z A miluje B neplyne, že B nemiluje A. Láska dále není tranzitivní, neboť když A miluje B a B miluje C pak (snad až na zvrácené případy různých „švédských trojek“) neplatí, že A miluje C, ale většinou právě naopak. (Ze všeho, co jsem právě uvedl, ale i z toho, co jsem neuvedl, lze hravě odvodit, že s láskou není žádná sranda. Důkaz přenechávám laskavému čtenáři.) V podobném duchu pak zřejmě debata pokračovala i po celý zbytek večera, jak alespoň soudím z nelichotivých sarkastických poznámek na adresu matfyzu, které Katka pronášela při svém odchodu, a z výrazu její tváře, jenž nesl stopy právě prožitého těžkého otřesu. Jistě to ovšem tvrdit nemohu, neboť jsem se hned po zamítnutí tranzitivity lásky odebral k největší atrakci večera – kulečníku, a připojil se tak k Honzovi Alexandrovi, který na něm již od svého příchodu prověřoval, zda se opravdu úhel odrazu rovná úhlu dopadu.

Nejlepších výsledků v tomto směru docilovali zejména Petr Sobotka (viz foto) a Radek Plašil, který s tváří pokerového hráče zahrával ty nejfantastičtější karamboly, a jen ten, kdo jej zná 18 let jako já, si mohl v jeho kamenném výrazu povšimnout nepatrných známek údivu nad tím, že odražená koule trefila kouli modrou, a nikoliv tu bílou na opačném konci stolu, jak původně zamýšlel...

Během večera jsme se také snažili nalézt návod, jak řešit určité herní situace, které se často opakovaly. Jednou z nejzapeklitějších se nám zdály být tři koule v jedné přímce za sebou, přičemž první jsme chtěli zahrát tak, aby se postupně dotkla obou koulí před ní. Zde jsem si dovolil přispět se svou troškou do mlýna biliárové teorie vymyšlením strategie, kterou bych pracovně nazval Neustadtův povrchní dotyk (předpokládám, že taková blbost ještě nikoho z profesionálních hráčů kulečníku nenapadla, takže to po sobě mohu klidně pojmenovat). Podstata spočívá v tom, že první kouli tágem lehce podpíchnem (je to obdoba tzv. Panenkova vršovického dloubáku), a to tak, aby přeskočila prostřední kouli tak těsně, že ji lízne po vrchu, a pak už vlivem gravitace a setrvačnosti vrazí do koule poslední. Vypadá to možná trošku krkolomně (či spíše suknotržně), a po pravdě řečeno, ani já jsem příliš nevěřil v realizovatelnost své myšlenky. Jaké proto bylo mé překvapení, když jsem o několik hodin později zahlédl Janu Vysokou, kterak bez sebemenší znalosti mé teorie zahrála svůj štouch přesně mnou výše popsaným způsobem! Škoda jen, že svou slibně se rozvíjející kariéru nadějné kulečnice – nezaměňovat prosím s kulovnicí – pověsila na Hřebík(a), sotva zaslechla první tóny jednoho ze šlágrů večera (tuším, že to byly Holky z naší školky), které barman pouštěl na stařičkém gramofonu z ještě starších desek. O tom, že však Jana nebyla sama, svědčí přiložená fotografie.

Zhruba v tuto dobu dorazili do klubu i dva z našich nejoblíbenějších pedagogů – Filip s Vlastou. Po přivítání se se všemi přítomnými Filip mezi řečí poznamenal, že je prý hned poznat, že jsem hudbu nevybíral já. Jako bych snad někdy byl nějakým odpůrcem našich bývalých diskotékových hvězd středního proudu, které přece navíc již v dobách hluboké totality kladly celé společnosti tak nesmlouvavé, provokativní – a já se to nebojím říci – přímo vyzývavé otázky jako např.: „Poslouchej, Evičko, co to máš za tričko?“!

Jak ještě nebylo řečeno, během celé noci venku hustě sněžilo. Toho využili někteří jedinci, kteří již byli příliš rozehřátí hudbou, tancem či opojnými drinky, k naplnění slov protestsongu dětí Karla Plíhala: „Postavíme sněhuláka, kterej v noci nehuláká.“ Těch sněhuláků, či spíše sněhuláčků (nejvyšší měřil tak něco kolem 30 cm) bylo nakonec hned několik a všichni se postupně přestěhovali k nám dovnitř. Zde nejprve v poklidu táli, ale posléze byli svými stále ještě ne zcela vychladlými tvůrci rozmetáni po nás ostatních. Filip k tomu diplomaticky podotkl cosi o tom, jak je dobře, že už na nás nemusí (a vlastně ani nemůže) pedagogicky působit. Zeptal jsem se ho, zda si je opravdu jistý, že to je dobře, na což připustil, že si tím jistý není...

Zhruba kolem půlnoci jsem usoudil, že dosť bolo zábavy, a začal jsem si plnit své reportérské povinnosti, čímž mám na mysli zjišťování změn v adresách a telefonech. Nevěřili byste, kolik zajímavých drbů se při tom člověk dozví. Nejenže totiž zjistíte, kde kdo žije, ale i s kým tam žije, proč tam žije, proč už nežije s tím, s kým žil, ale žije tam, kde žil předtím, když by přitom nejradši žil někde úplně jinde s někým úplně jiným...

Avšak, jak praví otřepaná fráze, nic netrvá věčně, a tak i já jsem byl nakonec nucen se se všemi rozloučit a vydat se na dalekou cestu za domovem. Činil jsem tak sice nerad, ale vyhlídka na bezpodmínečné vstávání v sedm hodin (do Bezdružic, kam jsem měl v sobotu ráno odcestovat, jede pouze jediný autobus za den) a pohled na hodinky mě nakonec přesvědčily. Spolu se mnou odcházeli ještě Honza Alexander, Katka Chmelová a Petr Sobotka a myslím, že pro poslední dva jmenované to nebyla šťastná volba. Na zastávku jsme vyrazili jen pár minut před odjezdem noční tramvaje, a to byla, jak se vzápětí ukázalo, chyba! Teprve na ostrůvku jsem totiž zjistil, že jsem si v klubu zapomněl tašku. Vrazil jsem proto kytaru do ruky Honzovi a vyběhl pro osiřelé zavazadlo. Při cestě zpátky na zastávku (již s taškou) jsem k svému překvapení spatřil proti mně běžícího Honzu, který si uvnitř nechal pro změnu baťoh. V té chvíli jsem také v dálce zahlédl právě odjíždějící tramvaj... Na ostrůvku jsem se pak pochopitelně neshledal ani s kamarády, což by mi v té chvíli zas až tak nevadilo, ani s kytarou, kterou jsem ale již za pár hodin nutně potřeboval. Začal jsem uvažovat o dohnání tramvaje pomocí taxíku, což mi naštěstí Honza rozmluvil. Během diskuse na téma co s načatým ránem se k mé úlevě v dálce objevily dvě povědomé siluety i s kytarou.

Dozvěděli jsme se, že po příjezdu tramvaje Katka bez váhání nastoupila, zatímco Petr zůstal se svěřeným hudebním nástrojem nerozhodně venku. Řidič zavřel dveře, ale Katka ho přemluvila, že má venku kamaráda, který se tam zapomněl. Řidič značně neochotně otevřel, a Petr byl tedy nucen nastoupit. Během jízdy tramvají se mu ale podařilo Katku nějak přesvědčit, a tak na další zastávce po pár set metrech oba vystoupili a vydali se zpět. Co si o tom myslel nebohý tramvaják, to tedy opravdu nevím...

Příští tramvaj měla jet až asi za čtyřicet minut, a tak nám nezbývalo nic jiného než se potupně vrátit do klubu. Přivítání bylo vskutku bouřlivé – škodolibé úsměvy jsem naštěstí neviděl, neboť se mi hned po vstupu do vyhřáté místnosti zamžily brýle... Poněkud unavený Honza poté, co zaplatil svůj účet, usedl na židli tak, jak byl – v kulichu a s baťohem – a odmítal si ze sebe cokoliv odložit v obavě, aby to tam zase nenechal.

Další tramvaj nám už neujela, což se ale nedá říci o nočním autobusu, díky němuž jsme strávili další „příjemnou“ třičtvrtěhodinku na Václavském náměstí. Čas jsme si krátili jednak přesvědčováním bankomatu ve všech světových jazycích, aby nám vydal peníze, na což nám s hloupou zarputilostí stroje odpovídal v příslušných jazycích, že ne, a jednak popíjením dost hrozného čaje za vyděračských 9 korun (myslel jsem si vždy, že noční proud je levnější, ale koneckonců já bych na Václaváku ve 3 hodiny ráno čaj neprodával ani za daleko vyšší cenu...

Domů jsem tedy nakonec dorazil ve tři čtvrtě na čtyři s neradostnou vyhlídkou na sotva tři hodiny spánku. A to jsem ještě netušil, že autobus, kvůli kterému jsem musel tak brzo vstávat, bude mít více než hodinové zpoždění, ale to už by bylo zase o něčem úplně jiném...

-JaN-